A máme tady první knižní recenzi!
Většinou, pokud mne nezaujme prvních 30 stran knihy, odkládám ji a dále ji nečtu. U Andělíčkářky tomu ale bylo jinak. I když jsem ji původně odložit chtěla, něco uvnitř mi říkalo "Čti a nebudeš litovat!". A tak jsem to "něco" poslechla. Nakonec opravdu nelituji...
Ze začátku jsem knize nějak nebyla schopná rozumět.
Spoustu docela odlišných příběhů,které byly odděleny pouze vynecháním několika řádků,ale pořád jsem se nemohla odtrhnout. Postupně jsem zjistila,že se příběhy tak nějak prolínají a začaly mi konečně dávat smysl.
Na jedné straně dcera Andělíčkářky, Dagmar, která napříč pověsti, kterou díky své matky získala,nešťastně zamilovaná do německého letce Hermanna Göringa,se kterým zplodila dceru Lauru,kterou nenáviděla. A na druhé straně Ebba,jejíž rodina záhadně zmizela o Velikonocích v roce 1974, kdy jí byl pouhý 1 rok.
Po třiceti letech se Ebba vrací do svého rodiště na ostrově Valö,aby si se svým manželem utřídila myšlenky,které patří jen a pouze jejich zesnulému synovi Vincentovi. Rekonstruují starý dům,ale setkávají se s velkou spoustou nebezpečných překážek za které je zodpovědný někdo,do koho by to nikdy neřekla.
Jak to vlastně tehdy bylo?
A jak moc má Ebba společného s Andělíčkářkou?
Skvělá volba recenze - skvělá knížka od skvělé autorky, bohužel s jednou vadou - po přečtení první poloviny je velmi problematické se od ní odtrhnout. Předpokládám, že Michálek tuto vadu našel taky... :))
OdpovědětVymazatMichálek ani ne, spíš maminka :D
VymazatKaždopádně děkuji za komentář :)